„Ahoj tak uz ze zajezdu zpet? Mas se?“, píplo mi v mobilu, když jsem pomáhala se stěhováním v práci. Odpověděla jsem až odpoledne, po chvilkové iluzi chladu doma ve sprše. Musela jsem si přiznat, že mi Daliborova smska vrtala hlavou. Vzpomněla jsem si na jeho telefonát na začátku prázdnin, když jsem byla v Prachaticích na soustředění. Když zavolal znovu, byla jsem na Vysočině.
„Jo, jo. Mam fofr.“, odpověděla jsem stručně.
„To jsem se toho dozvedel.“, kontroval vzápětí.

Nevěděla jsem, co odepsat. Neřekl mi, co vlastně chce. A tak jsem mu napsala pravdu, že už jsem v Praze, že mám hoňku v práci a že musím pro mámu… pozval mě na drink, až si vše zařídím. Bylo mi vcelku jedno, co si dám, i když moc nepiju. Dlouho jsem ho neviděla, cca půl roku, tenkrát se mnou řešil svého problematického syna. Zavzpomínala jsem, kdy že jsme se to vlastně rozešli? V březnu 2010… náhle se mi přívalovitě vrátily mé tehdejší pocity frustrace z toho, že byl pořád v práci, na jeho plánování našich občasných schůzek, na jeho natřásající se ego, na to, jak se rád poslouchal, na to, jak všechno muselo být podle něj, na jeho výraz, když jsem mu řekla, že takhle už to dál nevydržím… překvapilo mě, že ho překvapilo, že protestuju… na druhou stranu je fakt, že jsme zůstali v kontaktu, a že je to víceméně Dalibor, kdo se ozývá…

Dala jsem si malé pivo. Bylo horko. Vypila jsem ho rychle. Při třetím malém pivu číšnice donesla žebírka, která jsme si dali na půl. Přátelsky jsme klábosili. Bylo to fajn, ale pořád jsem byla lehce ve střehu. Kolem desáté večer to na mě vybalil. Vysypal ze sebe něco jako, že by mě zase chtěl. Zaplatil a opatrně mě vmanévroval k sobě do kanclu na Rakiji… Nebála jsem se. Nenapadlo mě, že to myslí vážně…

Myslel to vážně.

Zkusil na mě úplně všechno. Dolejval mi Rakii, aby nevyschla, běhal kolem mě jako čamrda, pokoušel se mě líbat a při tom všem nezavřel pusu, jak mě přesvědčoval, že jsem nejlepší. Když zkusil i citové vydírání, vzala jsem si tašku a šla domů. Zůstal v kanclu sám, s kalhotama u kotníků, s povislým pérem a vytřeštěným výrazem.

S hlavou v rakijopivním oparu poněkud zmatená z divadla, kterému jsem byla svědkem, jsem trefila go home. Docela věřím tomu, že byl okamžik, kdy mě chtěl zabít. Z ptačí perspektivy se to jeví jako ukázková scénka, jak si zachovat důstojnost při obchodním jednání, které se nevyvedlo. Nekřičel na mě, jen pořád nevěřil tomu, že ho nechci. Snažila jsem se argumentovat a říct, co bych chtěla, ale zaniklo to ve víru Daliborových hormonů. Možná mě slyšel, možná ne.

Dalibor je o tři roky mladší než já. Máme společné zájmy, máme si o čem povídat, měli jsme kdysi spolu bezvadný sex. Když jsem se s ním tehdy v březnu rozcházela, říkala jsem mu, že jsem přesvědčena, že máme na čem stavět, ale že takhle, jak to je, to už nechci, a že si myslím, že až mu to dojde, přijde. Představovala jsem si, že na mě nečekaně zazvoní… A ono je to to tady, jen jeho nabídka se nijak neliší od toho, co bylo před tím.

V tuto chvíli vím jediné.Vím přesně, co nechci.

…a jak je to tedy s láskou a věkem? Výběr partner většinou závisí na ženě. Ženy a muži ve věku od 18 do 30 let stáří svého partnera většinou neřeší. Později, když uvažují o založení rodiny, hraje věk velkou roli. Ideální věkový rozdíl nelze jednoznačně určit, jen doporučit. Žena by měla být o několik let mladší než muž, existuje pak větší pravděpodobnost, že budou mít harmoničtější a trvalejší vztah.

šňůra na prádlo se leskla
ve světle se sušily průhledné obaly od gelasponu
chyběl jim spodek
který někdo pečlivě odstranil

ruce sebraly další kolíček a vložily do něj další obal

Co blbneš, brácho?

neslyšel mě
robotickými pohyby věšel dál a bylo mu jedno že kolíčky střídavě měněj barvy světlo nechápavě mrká a můj hlas se od plastových obalů odráží rychlostí střely

rytmus hry malých zatajených králíčků mi připomněl prázdné obaly
jedno kolečko v králíkárně kolem samice Bobice by zaměstnalo kolíček
měl by co držet a netvářil by se tak důležitě jako že mu přece rozumíme i když pracuje jen na prázdno

bráchovy myšlenky na sebe řvaly
která prosadí lepší návrh ohledně náplně obalů?
praly se mezi sebou o bráchovu pozornost
kolíčky levitovaly
píchačky poctivě zaznamenávaly každou vteřinu jejich prázdné práce

Šroubek zakroutil hlavičkou nad mechanismem bráchovy činnosti
zamroukal
poskočil a odběhl pryč
zbyla po něm jen zrzavá skvrna
věta bez čárek a jiné interpunkce
vzpomínky na Afriku
spálené těsnění
vyhrnuté tričko
zalehlé uši

Co se stalo? Potřebuješ si vydělat? Ptala jsem se dál, ale místo odpovědi jsem dostala jen bráchův profil s pohledem upřeným do prázdna a pomalu se vyprazdňující košík s kolíčky.
Bobík bráchu po očku sledoval. Většinu času skenoval hru malých králíčků v sousedním kotci u Bobice. Rád by se přidal, ale šéf byl zaměstnán u šňůry.

Co se stane, až kolíčky dojdou? Kdo bude držet prázdné obaly na šňůře? Co když kolíčků bude dost a dojdou obaly od gelasponu? Kde vzal brácha tolik léků na krvácení z nosu? Sakra… Mnich, kterého jsem potkala, se na mě káravě podíval. Spletla jsem si ho s kuchařkou. Ne, nebyla to zástěra. Byl to dlouhý nachýlený chlap a spěchal. Připletla jsem se mu do cesty na začátku.

Proč by na konci nemohl být začátek?

„Mami, jdu si koupit chlebíček, chceš taky?“
„Ne. Těším se, že si dám čaj a ochutnám bonboniéru, kterou jsi dostala. Akorát vyrážím na cestu k vám.“
Koupila jsem si 3 chlebíčky a cestou ještě 2 kusy kuřecího prsa, neboť se mi vybavil pohled do špajzu na 4 smutné klíčící brambory.
„Jdeš tam?!“, zavolal na mě děda z pokoje, když se ozval zvonek u dveří.
„Jo, jo!“, otřela jsem si ruce od masa do utěrky a běžela mámě otevřít. Cestou ke dveřím jsem si ze špajzu vzala mouku a probudila smutné brambory.
Hodiny ukazovaly 16.55, na vařiči za mnou bublal hrnec s bramborami, neboť dnešním neplánovaným odpoledním nákupem jsem definitivně rozhodla o jejich osudu. Máma upíjela čaj a pozorovala mě, jak obaluju řízky. Povedlo se mi jí vnutit kus čerstvého masa. Až při porcování mi došlo, že jsem koupila masa zbytečně moc.
„Co blázníš?“, zeptala se mě.
„Uklidňuju se.“, odpověděla jsem. „Zjistila jsem, že když vařím, odreaguje mě to.“, vyndala jsem první dávku řízků.
„Nevěděla jsem, že jseš taková Magdalena Dobromila.“
„To přišlo časem. Skrytý talent. Nebo taky zlozvyk, který jste ve mně od dětství pěstovali. Říká se tomu závislost na nezdravém jídle.“
„Ale no, tak…!“, pokárala mě. „Tak co se stalo? Proč je ten masér divnej? Vždyť sis ho posledně tak pochvalovala…?“
Pomalu jsem obracela druhou dávku řízků. Přemýšlela jsem, jak to vyjádřit. „Je úchylnej.“, napadl mě ten správný výraz.
„Proč?“
„Protože si to užívá. Kochá se. Dobře masíruje. Rozumí své práci a umí i napravovat. Má FTVS, titul a školí nové maséry.“
„To je snad OK, ne?“
„Má 34 letou dceru, takže mu bude víc jak 55.“, mudrovala jsem. „Prostě mi vadí, když na mě sahá cizí chlap. Utěšuje mě jediné, že je starej.“
„A co ti masíroval? Záda?“
„To dělal minule. Dnes jsem byla na celkové masáži.“
Máma mě nechápavě pozorovala. Vyndavala jsem řízky a dávala na pánev třetí várku.
„No, byla jsem nahá celou dobu, a když ze mě na konci otíral masážní olej, dal mi pusu dolů na břicho a řekl mi, že mám hezkou kačenku…“, vypadlo ze mě konečně.
Máma se zakuckala čajem. „Tak to hlavně neříkej Karlovi a už tam nechoď.“
„To mě napadlo taky. Jenže to mám předplacený na fakturu a z práce mi na to přidali…“

Když jsem vyndala poslední řízky a myla nádobí, napadlo mě, že leden byl vždycky divnej měsíc. Kromě stresu z blížícího se pololetí, který jsem dnes zakončila rozdáním vysvědčení, proběhl ve znamení několika školení, jedné týdenní služební cesty do Alp a mého soustavného přemýšlení.
Přemýšlela jsem o přestávkách ve škole, při pauzách na školení, i při školení samotném, přemýšlela jsem při lyžování ze shora dolů i cestou lanovkama nahoru, přemýšlela jsem před usnutím, při usínání a ve snech. V podstatě jsem neměla chvilku volna, a když nějaké byly, nemluvila jsem, ale přemýšlela.
Leden je měsíc zvratů. Totální deprese a mráz nebo emoční výbuch:
Okamžik srazu mého družstva na vrcholu Planai, kdy se nás sešlo jen 14, ne 15.

Okamžik objevení Kaila. Zapomněl se v boulích. Nějak si nevšiml, že máme sraz a přejíždíme jinam.
Okamžik smutku při přečtení smsky o sebevraždě maminky mojí kamarádky.
Okamžik úžasu při výhledu z nebeské toalety.

Okamžik návratu do práce po týdenní nepřítomnosti ve třídě, kdy mé děti byly vystaveny suplování kolegů z druhého stupně. Jako kobylky se sesypaly a to jsem si na ně v extázi na sjezdovkách
vzpomněla jen dvakrát za den.
Okamžik oznámení výsledků testu na zvýšení licence rozhodčí.
Okamžik zjištění rozbitého zámku u dveří spolujezdce na mém autě.
Okamžik šoku při odchodu od mého maséra.

Leden nepere jen mraky.

Sepral i mě. Ještě že je 31. 1. a zítra už bude únor.

Opravuji a vyrábím zbraně v množství velmi malém, takže světový mír neohrožuji.
Lidem jako ty se říká kutil, ne? Představuju si tě zalezlého v dílně někde u soustruhu, jak vyrábíš součástky nebo čistíš revolvery... co vyrábíš za
druh zbraní? Nebo je rekonstruuješ?
Ta představa u soustruhu celkem sedí. Zbraně dělám většinou lovecké a na sport. No a teď jdu kutit.

Bezkalhotková provokace
část první
Skalík v županu umytý nahý myslí na svého ozbrojeného 
a) lovce b) hladovce c) myslivce d) surovce

Ten článek určitě nemá pravdu! Chřipka se léčí nejlíp v hospodě u Šimáčků v Nové říši.
Má pravdu! Má a má! Čím delší sexuální pauzy, tím delší nudle z nosu, bolavější klouby a KRATŠÍ penis!
Tahle teorie určitě neplatí. Nudle nemám.
Ty mě jen trápíš a masochisticky ti to dělá dobře.
Jsem strašně surový trapič.
No počkej…! Přivážu tě k posteli za ruce a nohy a těsně před tvým vyvrcholením slezu!!!
Plané hrozby. Na dálku to nejde provést.
Můžeš si o tom nechat zdát. Za trest budeš potrestán týdenní nepřestávající úpornou erekcí.
To je ale škaredé!

Kontrola nálady...?
Jdu s lanem na půdu.
Když budeš zlobit, neodříznu.
Nechci být odříznut!
Jsi tam nebo už visíš?
Praskl shnilý trám, tak zas nic. Velmi teď sněží, vypadá to na pěknou kalamitu.

na sněhu
pigmentové skvrny
reklama na Vina Diesla
ve váze
floorballové hokejky
duha příčně pruhované svaloviny
kraviny píše v období konzumních klišé
mozek
převálcovaly vzpomínky

Vstávat! Uklízet!
Taky Tě miluju.
Já nic takového nepsal.
Ale vzbudils mě.
To je mi samozřejmě velmi líto.
A proto tě miluju.
Prodloužila se mi do rána nudle u nosu.
Tak pozor na penis…
Pozdě. Je pryč.

Skalík?
Skalík hledá lovcův penis.
Kde?
Všude. Mezi mýma nohama nebyl.

Uaano?
Ty ještě spíš?!!!
Hmmm...
Byl jsem na střelnici a teď jsem v dílně. Venku bylo krásně, ale toho sněhu. Jsem pěkně utahaný.
Sníh je fajn, ale studí, sněžný muži můj, obleva přijde a ze sněhu zbyde… jen hnůj…
Ty poeto…

blouznění melancholické ve vodním souznění mlčí
teplo pod peřinou skučí a bublá
na chodbě zavřená truhla pod telefonem směje se 
pod vousy
její představy o životě bruslí na linu
ponožky učesaly koberec před usnutím
lovce
kalhotky svěsily koutky
toť bezkalhotková provokace
část druhá

Tos vypila flašku kořalky nebo sis něco šlehla…
Skalík šikovnej.
Zlobíš. Dostaneš uhlí.
Skalík zlobí rád svého lovce.
Bude zastřelen!!!
Skorozastřelenej Skalík zvědav, jak to pak lovec pokladovi vysvětlí…
Stejně uvažuji o vstupu do kláštera.
Poklad je na mé straně a tvrdit, žes panna jeptiška ti uvěří leda červená karkulka. Skalík je rád, že jeptiška nejsi.
Nechci být jeptiška, ale mnich u nás tady v klášteře.
Uklízet a myslet na tvůj penis, je kombinace smrtelná.
Tak na něj nemysli.
Se snažím!

„Žádné autobusy nejedou“, řekla mi slečna s výrazem pitbula a na kolečkové židli se přisunula blíž ke stolu, aby dosáhla na monitor. Zkušeným pohybem ruky monitor otočila ke mně, aby dokázala, že nekecá. Pod časy 13.30, 14.00, 14.30… byly napsané nuly. Zkoušela jsem rozdýchat tuhle záživnou informaci. V pravé ruce jsem držela ucho od tašky na kolečkách a odvážlivě jsem se postavila na odpor:
„Mám z internetu zjištěny všechny autobusové spoje do Jihlavy a vím, že autobusy dnes odpoledne jedou.“
„To musíte na informace.“
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Připadala jsem si jako turista v neznámém městě. Jako cizinec. Snažila jsem se pochopit systém mnoha okýnek. Za většinou z nich seděli prodejci jízdenek a všichni do jednoho vypadali chytře nebo se o to alespoň snažili. Po chvilce tápání mi došlo, že informace jsou za něčím, co vypadalo jako barový pult uprostřed. Přestala jsem skenovat okýnka a vydala se k barmanům.
„Všechny rezervace jsou vyprodané. Můžu vám nabídnout místo k stání, ale jen když vás řidič vezme…“ Narovnala jsem se jako pravítko. Po vyhodnocení situace jsem se otočila a odkráčela pryč s pocitem, že tady mě už nikdo v životě neuvidí. Cestou ke svému autu jsem si v duchu málem nafackovala za pochybnosti, kterými mě naplnily dobře míněné rady, že auto je zbytečný luxus.

Domnívala jsem se, že ušetřím cca 500,- Kč, když pojedu autobusem, že nebudu mít starosti a věděla jsem, že budu mít odvoz. Cesta na Florenc + zastávka na Hlavním nádraží, abych zvážila všechny eventuality, mě stála hodinu času navíc. Když připočtu hodinu a půl čekání na plánovaný odjezd z Prahy ve 13.30, jsem v časovém skluzu 2,5 hodiny.  Kdybych vyjela, jak jsem původně chtěla rovnou z práce, vyhnula bych se pátečním zácpám v dopravní špičce. Vzhledem k časové prodlevě a několika telefonátům navíc, které jsem musela vyřídit ohledně změny času příjezdu, a které taktéž budu muset zaplatit, jsem se trefila do páteční zácpy 2x. Jako bonus navíc jsem samozřejmě zaplatila lístek MHD. Co jsem vlastně ušetřila?

Je to klasický příklad masáže, kterou jsme už dvě desítky let pravidelně masírováni, a kterou si ještě sami a v podstatě dobrovolně/nedobrovolně platíme z daní, protože máme vládu, která si výši daní sama určila.

Jsem svobodný občan a jako takový mám právo se rozhodnout samostatně kdy a kam chci jet. Nikdo mě nemá právo omezovat. Jak je možné, že si nemůžu koupit lístek na autobus, když ho chci jednou za deset let použít? I když je autobusové nádraží na Florenci krásně zrekonstruované, k čemu mi to je? První myšlenka, která mě napadla, byla: „Koho musím podmáznout, abych se dostala do autobusu?“ Smutné. Vzpomněla jsem si na dobu komunistickou, na dobu, kdy jsem chodila do školy a nechápala  podle čeho funguje výběr do systému vyvolených.

A tak máme v Praze systém MHD, který má sloužit občanům. Taky máme ekologické aktivisty, kteří podporují výstavbu cyklostezek, rekonstrukce autobusových nádraží a vyhrazené jízdní pruhy pro taxikáře. Jenže jsou to aktiva na efekt. Ve skutečnosti si někdo kdesi nahoře udělal čárku za projekt, za který dostal odměnu a čárku za výstavbu něčeho, co má jakože být dobro. Nafasoval na to peníze. Stavěl levně, aby ušetřil. Co zbylo si nechal. Inkasoval dvojmo.
Podle mě to takhle funguje. Kecy o průhlednosti jsou… jen kecy. Všichni jsme členy stáda a šlapeme podle toho, jak nás pastevci ženou. Vše se postupně zdražuje. Benzín. Potraviny. Elektřina. Nájmy. Voda. Průběžně s tím nás krmí úžasnými projekty jako třeba Open card, aby se ukázalo, jak jsou na nás hodní. Nikomu nahoře nejde o blaho občanů. Nikdo neřeší dlouhodobé důsledky vysokých rozhodnutí. Občas se nějaká zbloudilá ovce ozve a zabečí. Ostatní ji však umlčí, nebo převálcují nebo ji pastevci zaženou.

Přemýšlím o změně myšlení. Kdy se to stalo, že jsem začala tyhle věci vnímat? S čím to souvisí? Nevím. Ale až mi zase někdo začne vykládat, že je zbytečné, abych měla auto, že ho nepotřebuju, když máme v Praze MHD a autobusy jezdí všude, že auto stojí peníze, pošlu ho do prdele, protože investice do svobody není ztrátovou investicí. Ti nahoře to dobře vědí. A tak nás omezujou všude i na pojistkách a povinném ručení. Možná by stálo za to zjistit, kolik vysoce postavených úředníků sedí v dozorčích radách pojišťoven… Žijeme ve světě byznysu, kde se vydělává na poddaných, kteří se snaží pracovat. Ti, co nepracují (mám na mysli ty, co pobírají sociální dávky i ty nahoře), parazitují. Až se přestaneme chovat jako ovce, možná se něco změní. Mám však obavy, že parazité měli příliš dlouho volné ruce, a co mohli, si vzali. Možná už je pozdě, možná ne. Uvidíme...

v rytmu kroků film se odvíjí

za zvuků ulice 
hluku motorů
za přispění tichého
chodců anonymních kteří vstříc jdou iluzi naší a plynou

jako kapky vody na skle jejichž dráhu někdo předurčil
tím že tam šel dřív a stopy po sobě zanechal
šlápoty muší
čmouhy po houbičce
bublinky zaschlé
vůni potu

krok každý kámen zabíjí
voda sténá
sklo se unavilo
ráno provalilo
dopředu se tlačí
a nerozhlíží na žádnou stranu
je mu jedno jestli ho něco přejede
počítá s tím že má absolutní přednost nejen na přechodu
policajt ve žluté vestě si plácačkou málem vypíchl oko
než uskočil

dlažební kostky vystřídal asfalt
přidal se vítr aby to nebyla taková nuda
rozpínání má v uších symfonii úderů ojetých tlumičů co nestíhaj retardéry
každé auto při tom zamrká

čas je investicí nejdražší
momentální feeling pastí
maska reality
semafor degenerace obyvatel věku produktivního
ovcí
velbloudů
na kterých se pasou zástupci vyšších tříd a reklamky
podbízející se vyhynulým
těm co jim ještě nedošlo že jsou na soupisce vymírajících druhů

přes obrubníky přelézáme
přechody podlézáme
podchody vystoupáme
na schodech umíráme
jako každé ráno které jednou skončí
rozplyne se

voda se pomine
tlakem vypaří  
pod emblémy smutků kterým tleskáme nadšeně
mediální pasáž se vyvinula

zastáncem rozpínání nejsem
člen davu taky ne
vzbouřenec
bojovník
vyděděnec
strachu plná
narovnaná

na kostkách dlažebních šedých rozšlapala jsem ráno uplakané 
násilím rozlepila řasy zmoklé
řasenkou podepsala se na tváři své schované…

Paní vrátná zabzučela, otevřela jsem hlavní dveře a utíkala do sborovny, kde byly nachystané dresy. Před školou už nedočkavě přešlapovali "mí" kluci. Dostala jsem za úkol sestavit fotbalový tým. Reprezentujeme školu na větší akci, kterou pořádá radnice. Kluci se těší. Já jsem poněkud rozpačitá, protože pravidlům fotbalu moc nerozumím, ale sportovní trenér jsem a sestavit tým nebyl zase takový problém. Na fotbalový stadión jsme dorazili první. Nikde nikdo a k tomu začalo pršet. Schovali jsme se pod přístřešek a čekali. Po několika minutách si nás všiml pán s cigaretou a šel pro klíče od šaten, které však nedostal, protože organizátor akce ještě nedorazil. Kluci to nevydrželi, převlékli se do dresů a šli kopat na bránu. Hlídala jsem věci a dívala se do propozic, které jsem nafasovala v práci od paní zástupkyně. Bylo půl deváté. Organizátor akce nikde a podél plotu šly další dva týmy. Prezentace měla být podle propozic za patnáct minut. Po chvíli přijelo první auto a podél plotu šel další tým. Fotbalový plac se postupně zaplnil malými kluky se spoustou míčů. Všichni kopali na branky nebo nacvičovali přihrávky. Přijela sanitka. Přijeli motorky a červený pick-up, ze kterého vylezl načervenalý pán v červené bundě a pán s brýlemi v černém. Dostala jsem klíče od šatny. Zavolala jsem na kluky. Odnesli jsme všechny věci do šatny. Kluci šli znovu kopat. Nafasovala jsem kafe a už po několikáté se pídila po prezentaci. Zjistila jsem, že prezentaci týmů sháníme všichni. Pán s brýlemi v černém nám zmateně ukázal na přenosnou nástěnku. V klepající se ruce držel fixku. Po jeho asi dvou větách jsem pochopila, že vůbec neví, o čem mluví a nabídla se, že tu tabulku klidně namaluju sama. Statečně mi sekundoval vedle stojící učitel konkurenčního týmu. Sami jsme si spočítali, kolik škol dorazilo a dohodli se podle tabulek kdo a kdy proti sobě nastoupí. Pánovi s brýlemi v černém se klepal hlas, když nám prozradil, že nemá rozhodčí. V době, kdy jsem malovala tabulky, dorazili i zástupci městské policie. Trojnásobný vicemistr republiky v kickboxu nepřijel. Pán v černém šel k policistům s dotazem, zda někdo z nich umí pískat fotbal. Z policistů se nikdo nepřihlásil, ale řidič sanitky se toho ochotně ujmul. Hrálo se současně na třech zápasištích. Na dvou z nich si zápasy učitelé soudcovali sami, na třetím, kde hráli podle tabulky mí kluci, soudcoval řidič sanitky. Fotbalový turnaj byl zahájen projevem paní radní, který četla z papíru A4 schovaném v deskách. V průběhu prvního zápasu se nechala vyfotografovat vedle brány a poté odjela. Fotbalové týmy, které nezápasily, si mohly vedle hřiště vyzkoušet a prohlédnout vnitřek sanitky, popovídat si s hasiči o vyprošťování lidí z havarovaných aut, zastřílet z pistole na paintball, sednout si na motorky a vyzkoušet simulátor nehody ve 30 km rychlosti… Přestalo pršet. Z mraků vykouklo sluníčko. Mí kluci vyhráli první zápas a šli střílet z pistole na paintball. Dozvěděla jsem se, že každý si smí vystřelit 5x, což mě překvapilo, protože organizátor akce při zahájení řekl, že radnice zakoupila 2000 kuliček. Po třetím zápasu jsme šli na svačinu. Každý ze soutěžících dostal tatranku a malý krabičkový džus. Na školu, co šla po nás, nezbylo. Tabulku jsme vyhráli. Čekal nás zápas s vítězem druhé tabulky, s klukama v dresech Bohemians. První gól v prvním poločase jsme dostali my. Nevadilo. Kluky jsem povzbudila, že to vyrovnáme. Vyrovnali jsme. Turnaj jsme vyhráli. Řidič sanitky, co ochotně soudcoval, soudcoval výborně a spravedlivě. Zapisoval si střelce gólů na papírek a při závěrečném odměňování a předávání cen, to byla jeho zásluha, že můj Dan byl vyhlášen nejlepším střelcem turnaje. Řidič sanitky se nikoho neptal. Z krabice s poháry vybral jeden menší a vyhlásil si to sám. Každá škola dostala jeden diplom a každý soutěžící, který se umístil, měl dostat jednu medaili. Medailí však bylo málo. Načervenalý pán v červeném nás tedy požádal, aby ředitelé jednotlivých škol poslali e-mail, kolik ještě požadují medailí. Co dodat? Vážně by mě zajímalo, kolik peněz si radnice vyúčovala za tuto akci. Ušetřili na rozhodčích. Ušetřili na svačinách. Za vysoce postavené úředníky jsme veškerou práci udělali my učitelé a kluci, co hráli. 2000 kuliček na paintball si vystříleli sami policisté, kteří si jistě napočítali i benzín za cestu tam i zpátky. Předpokládám, že ani hasiči, sanitka, simulátor nehod a lidé s motorkami tam nebyli zadarmo, ale to nevím, jen spekuluju. Jediným pozitivem celé akce bylo nakonec příjemné počasí a bezva atmosféra, kterou vytvořili malí desetiletí kluci, co s nadšením hráli. Chybějící medaili stále nemáme.

Byla jednou jedna princezna. Jak už to v pohádkách bývá, byla krásná, chytrá a šikovná. Její královští rodiče ji provdali, když dokončila školu a těšili se na vnoučata. Jenže, kdyby to bylo tak jednoduché, nebyla by to pohádka. Princeznin manžel měl zlou matku. Ta princeznu neměla ráda. Dělala princezně samé naschvály a jen ubližovala. Princeznin manžel byl hloupý a princezny se nikdy nezastal. Princezna se trápila. Byla by se bývala utrápila, kdyby se neobjevil dobrý duch, který princezně pošeptal tajemství. Na základě této tajné informace se princezna rozhodla, že změní svůj život a bude raději sama, než s hloupým manželem a jeho zlou matkou. Jednoho dne princezna zmizela. Hloupý manžel místo, aby ji hledal, se urazil. Zlá manželova matka si mnula ruce a měla radost, že se nepohodlné princezny zbavila. Princezna se naučila žít samostatně a na jednom plese se seznámila s bílým rytířem. Bílý rytíř se do princezny zamiloval, ale pořád pracoval a na princeznu neměl čas. Princezna si časem zvykla. Princezna pořád miluje svého bílého rytíře, který je šťasten jen, když je sám nebo když je v práci. Bílý rytíř si někdy, ale není to moc často, na princeznu vzpomene a pak ji zlobí. Rád princeznu po nocích straší a navštěvuje ji ve snech. Princezna na bílého rytíře občas myslí. Není to už tak často jako dřív, ale pokaždé se u toho usmívá. Třeba jednou nastane den, kdy si bílý rytíř uvědomí, že práce je důležitá, ale není nejdůležitější, a že na světě není mnoho princezen. Ta trocha princezen, která ještě na světě zbyla, by se měla hýčkat. Bílý rytíř, když je v dobrém rozmaru, princeznu hýčká, ale to je málokdy. Většinou princeznu jen zlobí a do hýčkání se mu nechce. Jestli někdy bílý rytíř pochopí, že jeho princezna je jen jediná, že jich není víc, se teprve uvidí, ale to už bude jiná pohádka.

Převalila jsem se na druhý bok, zamžourala a pootevřeným okem se podívala na mobil.
6:57 neděle ráno… bože…
V hlavě směs vůní noci, snů, včerejška a strachu… ze zítřka…

Vstala jsem. Oblíkla se a utekla k autu. Cestou ke dveřím popadla klíčky, vrátila se pro autorádio, vyčistila zuby, vykašlala se na česání, zapomněla bundu...
Auto spalo. Párkrát škytlo, než jsem ho probudila já probuzená, čilá s nervy v pozoru. Klidem jsem nakrmila vnitřek pojízdné klece a vyrazila na cestu za nosem. Pod protisluncovými brýlemi se objevil plánek trasy. 
Terminátor si jel vyřídit účty… 

Cesta trvala 25 minut… ten hajzl!

Mapku pod brýlemi vystřídaly obrázky písmenkových slibů a omluv, jak nemá čas, nestíhá, má moc práce, proseb… 

Rozhodnutí, že zaparkuju za rohem a půjdu pěšky změněno v okamžiku, kdy jsem uviděla 3 zaparkovaná auta a žádnou garáž. Bůh pomsty vypl motor, vystoupil a viděl rudě. (V čínským znamení jsem buvol.) Zvonek nikde. Branka otevřená. Kráčím po zahradě, kterou jsem v životě neviděla. Žádné hledání, tápání, nejistota.
Bezbřehá jistota. Tutovka. Mrtvo.  
Pozdravila mě mourovatá kočka, vypadala jako Ďáblík. (Ale Ďáblík zemřel po 16 letech před rokem u mě v posteli... Co dělá tady?!) 

Pootevřené okno. Asi aby se neudusil tím lhaním. Plný pokoj lží. Guláš slibů, výmluv a dalších sraček, kterými štukujeme prázdná místa, abychom nebyli tak osamělí. Plníme pokoje iluzemi, jak se máme dobře. Zametáme co nám vadí pod koberec... vypadá pak, že je uklizeno. 
Při klepání na okno mě napadá, že přelud možná nemá koberce. Vzhledem k vozovému parku, zaparkovanému u plotu, vlastní zřejmě i supervýkonný vysavač, co vyluxuje úplně všechno i mozkové buňky… 

Ani nevím, co řekla… podávám ventilačkou expresní zásilku, kterou jsem přivezla přeludovi z Ukrajiny a mizím… domů... do prdele... do zimy...
Na trávníku před přeludovým barákem po mně zůstala jinovatka, překvapená kopie Ďáblíka a krůpěje červené, co zahojily mé rozervané srdce plné pochyb.

Přelud, ten úžasný, sympatický, inteligentní chlap, je úplně obyčejnej, zakomplexovanej, ženatej ubožák. 
Centrum geometrie parkování nepatří blondýně.

Projekt přelud ukončen v 7:37, 5.9. 2010.

řídím, dýchám, vnímám, žiju

je nás hodně
ale já jsem jen jedna
postižená
přísná
trefná
děsně děsná

Tys mě hledal, Tys mě chtěl, Tys mě potkal,
Tys mě měl, Tys mě ztratil... Tys to byl, kdo zapomněl. 

Já nekoušu, pane docente!

Plán jasný byl. Najít cíl. Neminout.
Zasáhnout. Uniknout. Zapomenout.
Intuice, postřeh, empatie zrcadlem vztahu na lovu jsou.

Napětí. Zrychlený dech. Bušení vnitřností. Strach.
Úzkost po stěnách teče do kostí.

Dlouhé rolování můj naschvál byl. Čas potřebovala jsem k nadechnutí.
Málem utopila jsem se, když odhalila jsem Tě.
Věděla jsem dřív než Ty... a provinila se tím. 
Svým odhadem. Svým výstřihem. Svým nápadem.
Podvědomí varovalo.
Tušení.
Nejistota.
Plácání.
Vždyť je to jedno.
Nezáleží na mně. I přesto, že jsem jen jedna. 
A má sestra je všude kolem a Ty ji máš.
U sebe. S sebou. Vevnitř. V sobě.
Držíš ji Ty nebo ona Tebe?

Jsem pravá. Opravdová. A ze lží Tvých mi je na blití...

stojím přede dveřmi

jsou zavřené
aby to bylo úplně jasné
je na nich cedule
zavřeno

klepu
asi to vzdám a půjdu pryč

nechce se mi, protože
když se vrátím, dveře rozkopu,
ceduli sundám a tím provázkem
ti zavážu ruce za zády
abys věděl
jaké to je
mít ruce svázané
a nedosáhnout na kliku
která otevírá dveře někam
kam chceš

klepu silněji

přemýšlím
o hře na schovávanou
proč jsem to já kdo piká
a nemůže tě najít
nepamatuju si začátek téhle hry
ani losování, které rozhodlo, kdo bude pikat
vzpomněla jsem si na svoji sestru

od klepání mě bolí ruka

moje sestra by se na klepání vykašlala a hledala by zvonek
hledám zvonek
našla jsem nějaké tlačítko
mačkám ho a nic se neděje
žádný zvuk
dveře mlčí
tlačítko řve tichem
nechápu
pouštím tlačítko

kopnu do dveří

odcházím
a zůstávám schovaná
zastrčená
odstrčená
pošlapaná
otrávená
unavená
zbytečná ztráta energie
zbytečné klepání, remcání a přemýšlení

není mi jasné
proč jsem měla přijít
když je potřeba se mnou šetřit
proč jsi to říkal
proč jsi to psal
proč jsi mě hledal
proč jsi mě chtěl
chtěl jsi mě? moji sestru?  

já bolím

moje setra je příjemnější
hezčí
úsměvnější
vlezlejší
přilnavější

vím

záleží na tom, jak to vidíš
a co skutečně chceš

jsem pravda a má sestra je lež

sedím na dívčím vyměšovacím porcelánu
utírám se toaletním papírem na kterém je tvá fotka
jeden obrázek
pořád se opakuje
jako vzpomínky

role toaleťáku se jednou vymotá
zbyde prázdná rulička
skončí v odpadkovém koši
v popelnici
možná na ni někdo párkrát šlápne

co s mými obrázky děláš Ty?

kap kap 

levé oko se otevřelo

cák cák

zamrkalo na dnešní ráno

plác plác

zamávalo na oko druhé
i na peřinu s pruhem

plesk

peřina se zavrtěla
prohla a zabublala
na okno co se nezavřelo
a táhlo smutkem deštivým
do duše mých hlubin

kap kap cák cák

včera prasklo
nečekaně
překvapeně
nic netuše
se vysypalo samo

cák cák plác plác

střepy zůstaly
aby mě naštvaly
aby bolely
aby plakaly

plesk plesk

zbytky důvěry
trosky touhy
ztracené smsky
zbytečné maily

cák cák

stopa jediná zůstala
IP adresa slovenská
která v půl čtvrté ráno
blog můj vyhledala
potichu zaplakala
a tiše se odhlásila

kap kap cák plác

Svět je plný zbabělých lhářů. Jen díky statistické nutnosti jsou někteří z nich muži.
Jak říkala stará Kelišová... je to hnus velebnosti.

Máš štěstí. Auto mám stále
v servisu.
Doufám, že se daří dobře
Tvému penisu.

Tolik ti bylo v dubnu a v květnu, pak se to změnilo.
Průvodčí držel mou místenku s číslem 48, to už proběhlo.
Náš pokoj byl největší, stalo se tradicí sníst meloun na pokoji 48, to taky skončilo...

Vzpomínám...

nemůžu usnout
vstanu
jdu na záchod
hodiny bijou 24
mžourám
otvírám ledničku a ochutnávám meloun
přemýšlím
nemyslím
nevím

co s tím

„Ten debil mi ani nezavolal!“, nemůžu říct, není to pravda.
Zavolal. Ještě ten den. Abych se nebála. Abych se nesmála?
A já se bála, že je to jen sen.

Pak zavolal ještě jednou. Z Vídně.
Když přijede dřív, určitě zavolá. A uvidíme se v pátek.

Který?

Pátků už bylo… po Skotsku, před Norskem, po Norsku, teď je na Slovensku.

Prý...

A tak jsem Robinson, co postrádá Pátka.
Blbec, co uvěřil žvástům labuťáka.
Nevěřící Tomáš, co znejistěl.

Asi je na čase, začít si zvykat.
A za svůj odhad blbej pěkně pikat.

Když o tom, jak to bylo, přemýšlím,
přijde mi, že se schválně pojistil,
abych mu nemohla nic vyčítat a naučila se počítat
s nezdary, naschvály, náhodami a průsery.

Mám takový neurčitý vtíravý pocit,
jako by mi stál za zády,
jakoby to bylo on,
kdo zařídil, aby se ozval

Dalibor.

Díky.

Díky za polibky.

Díky za úšklebky, za tvé triky,
jak dostat mě do své statistiky.

Díky za večerníčky, za pusu na dobrou noc,
co nemáš rád, když je po tom.

Díky za tvůj hlas a jeho podtón.

Díky, díky
za tvé smíchy,
kdy Tvé ego
přede mnou se
natřásalo.

Díky za smsky, za jejich důsledky, 
cos neřešil.
Nebyla jsem si jistá tím,
jaks to vyřešil.

Jsem si jistá tvými specifiky.
Jistá si jsem tvými bulíky. 
Jistá si jsem tvými vniky, výkřiky a výstřiky.
Jsem si jistá tvými úniky. 

Díky za průniky do mé psychiky.
Díky za tvé taktiky.
Díky za nácviky a všechny výcviky,
při kterých se ukázalo,
že tvé já mě probudilo.

Díky za techniky, za praktiky,
které mě uzemnily a nakonec
přesvědčily.

Díky, vole.

Díky, díky, vole, žes napsal a zavolal. 
Jen nejsem si jistá, že víš, 
co chceš,

Dalibore.

Když jsem byla malá a v tátově červeném embéčku jsem seděla,
vedle dálnice, že vede v podstatě rovnoběžně normální silnice, jsem věděla.

Pár týdnů uběhlo, váhání Tvé nekonečné mě překvapilo.
Krutost Tvá nezničila nic, ego Tvé mě pobavilo.

Že škodolibost zdravá není, vím, ale já byla, jsem a budu hravá.
Jednu výhodu proti Tobě mám, na rozdíl od Tebe svůj směr znám.
Z rohu do rohu neosciluju a mraky důvodů neřeším.
Vzdorovala jsem, bojovala, abych se Tobě vyrovnala.
Dnes do hloubky umím jít, po povrchu neplácám se jako Ty. 

O důvodech a příčinách cest našich jsem přemýšlela.
Na různoběžnost, rovnoběžnost, souběžnost, horizontální,
dorsální, frontální, mediální, sagitální, proximální, distální
a paralelní roviny jsem narazila. 

Podle čeho pozná se směr pravý?
Laterální, kraniální, kaudální, superficiální…?

Vyfikundaci Tvou jsem odhalila…
Jsi zákeřný.
Namyšlený.
Zamyšlený.
A překvapený.

Až rychlostí vysokou po dálnici směrem svým pojedeš, vedle mrkni se na silnici souběžnou.  
Významy jsou schovaný, snadno je neslyšíš. Ten, kdo to má v hlavě srovnaný, hledá, hledá...
Měj oči otevřený, uši otevřený, srdce otevřený ze všech stran.
Nezáleží na druhu cest, není podstatné, kdo/kam vlastně běží.
My, co cítíme, to víme.
Jedno je, kam jdeme. Mít se ke komu vrátit... je důležité.

„Pojedeš s náma na Ukrajinu?“, obrátila se na mě v hluku hospody Eva. „Nwm, asi jo…“, odvětila jsem a pokračovala v rozhovoru s Táňou.

Školní rok skončil. Rozdala jsem vysvědčení, kytky ponořila do vany a šla si sbalit. Zapomenout na děti. Odreagovat se. Zmizet. Ponořit se do cvičení… V průběhu soustředění v Chomutově mi pípla na mobilu sms:
„Ahoj, už máme rezervované lístky, každý účastník mi pošlete na účet 3000 Kč.“

Matně jsem si vzpomněla na nenápadný dotaz v hospodě po pátečním tréninku. Zamrazilo mě. Po návratu do Prahy mě napadlo, že by nebylo marné popídit se po detailech.

„Neblbni, bude sranda. Užiješ si. Michal tam byl už 2x a líbilo se mu tam…“, přesvědčovala mě Jana.

„Ty ses zbláznila?“, vynadala mi Jitka. „Copak nwš, co je to za lidi? Ještě tě tam někdo unese…“, pokračovala v masáži má prsatá kamarádka.

„Na Ukrajině prý kradou ženský hlavně ty z Phy.“, zlomyslně zapípal mobil smsku od Karla, který mi půjčil batoh.

„To je poprvý, co tě vidím bez podpatků“, řekla mi Tereza u autobusu, když
jsem dorazila na sraz a v duchu si pod těžkým batohem nadávala, do čehože jsem se to zase nechala navrtat. Nadávala jsem si nepřetržitě další dva dny, které jsem strávila v autobusu a vlaku. Díky policejním kontrolám a celním prostojům se autobus kodrcal do Lvova průměrnou rychlostí 45km/hod. Nedalo se spát, pže nefungovala klimatizace a řidič pustil hodně nahlas akční ukrajinský detektivní seriál, kde se hodně střílelo. Ve vlaku běhaly a plakaly ukrajinské děti a zpívalo ukrajinské ráááádióóóóó.

„Tak co, dobrodruhu, už jste dojeli?“, ptala se mě smskou máma.
„Je to jak v minulém století…“, odpovídala jsem ležíc úplně zpocená v poloze střelce ve vlaku do Chersonu.
„Kdo nezažil, nepochopí. Budeš si víc vážit našeho milého malého pražského absurdistánu. Hlavně, že žiješ…“

Ukrajinský boss, trenér trenérů, má knír a i v kimonu vypadá jako mafián, pomyslela jsem si při zahajovacím nástupu, kde všem účastníkům představil naši 13tičlennou výpravu z ČR a seznámil nás s programem soustředění…

************

Jsem 34 hodin v Pze. Doma. Vykoupaná. Umytá. Pohublá. Mám průjem.

Vzpomínám na time, strávený pod taktovkou ukrajinského trenéra. Dny splynuly. Scvrkly se na trénink, převléknutí z kimona do plavek, plavání, jídlo a oblékání se do stále smradlavějšího kimona. Věci, co jsou normálně podstatné, ztratily význam. Na Ukrajině bylo důležité najít v haldě věcí na pokoji lahev na pití, nějaké aspoň trochu suché kalhotky a chodit včas na trénink a na jídlo, které jsem ani nevnímala. Hlad jsem neměla, jen žízeň a bez přestání jsem se potila. Vlasy mi uschly ve čtvrtek, když se trochu ochladilo a v sobotu ve vlaku na zpáteční cestě. Ukrajinci nepoužívají záchodová prkýnka a zlomyslně pěstují mrak komárů ve společných sprchách. (Souboj s komáry jsem vzdala a dala přednost Dněpru.) Šmrdolí se u břehu, plácají se ve vodě pomocí zbrklých temp. Bez vody bych nepřežila. Po každém tréninku jsem si musela zaplavat.  Ve vesnici naše výprava vykoupila všechno ovocné pivo a všechny kalamáry. Nikdy jsem nevypila tolik vodky. Nikdy jsem nečetla jednu knížku tak dlouho. Každé 4 stránky mě čtení uspalo. Knížku jsem dočetla až dnes v klidu doma. Dospěla jsem k závěru, že civilizovaný svět degeneruje lidi. Většina mých známých včetně členů rodiny je úzkoprsá, úzkostlivá a neupřímná. Ukrajinský boss při tréninku kličkovanou neřešil. Když se mu něco nelíbilo, praštil. Jeho přímost vzbuzovala respekt a měl neuvěřitelnou autoritu.

Když vidím Ukrajince, na které jsem zvyklá z Phy, nějak nechápu, že jsou stejného původu jako ti Ukrajinci, se kterými jsem se setkala v Chersonu. Jsou to houževnatí a pracovití lidé, kteří si plní svůj úkol. V obchodu si odloží tašku, jdou nakupovat a v klidu se vrátí k odloženým věcem, které nikdo neukradne. Jsou střídmí v jídle, neustále telefonují a nosí kvalitní trička. Ženy nosí docela hezké oblečení, ale většina žen neumí sladit barvy.

Vadila mi nedostatečná hygiena, ale usoudila jsem, že to není až tak důležité.

Mnohem víc mě sralo lidské ego, které se dralo na povrch a čím horší cvičení, tím větší ego a snaha o zásluhy a prospěšnost. Opět jsem si uvědomila, že skutečné osobnosti mají jisté charisma a auru. Vohnouti, kteří potřebují vzory, se jen marně opičí a trapně přicmrdávají. Jakoby lidská malost nerozlišovala mezi národy, pohlavími, věkem a pandemicky se šířila mezi lidmi, kteří neovládají sebevládu. Odnesla jsem si s sebou do Phy a do dalšího života opětovné potvrzení poznání, že život je jako tatami, že není důležité, kdo/co jsi, ale to, zda máš srdce, odvahu a dokážeš se kousnout.

Ukrajina´s tour ve zkratce:

pátek 23. 7.:     13.30  – odjezd z autobusového nádraží Roztyly

sobota 24. 7.:    15.00 – nástup do vlaku do Chersonu

neděle 25. 7.:    10.00 – příjezd do Chersonu
                        18.00 – zahajovací nástup v kimonech

  pondělí 26. 7.: 06.00 – 08.00 trénink s tyčí
                        10.00 – 12.00 kihon + 500x maegeri
                        16.00 – 18.00 kumite
                        20.00 – 22.00 kata

úterý 27. 7.:       06.00 – 08.00 trénink s tyčí
                        10.00 – 12.00 kihon + 1000x mawašigeri                                   
                        16.00 – 18.00 kumite                                   
                        20.00 – 22.00 kata
                                24.00 – 02.00 noční trénink

středa 28. 7.:     06.00 – 08.00 trénink s tyčí
                        10.00 – 12.00 kihon + 500x uramawašigeri
                        16.00 – 18.00 kumite
                        20.00 – 22.00 kata

čtvrtek 29. 7.:    06.00 – 08.00 trénink s tyčí
                        10.00 – 12.00 kihon
                        16.00 – 18.00 kumite
                        20.00 – 22.00 kata

pátek 30. 7.:     05.30 – obřad při východu slunce
                        09.09 – 14. 14 zkoušky (protáhly se vedrem do 18h)
                        20.00 – Sayonara party

sobota 31. 7.:   10.00 – odjezd z lageru Fregat do Chersonu
                       13.30  – nástup do vlaku do Lvova
     
neděle 1. 8.:     15.00 – odjezd autobusem ze Lvova

pondělí 2. 8.:    07.00 – příjezd do Phy na autobusové nádraží Želivského